Kdo vlastně ovlivňuje naši spokojenost?

Občas se setkáme s tvrzením, že bychom měli myslet pozitivně, vidět svět v lepších barvách. Je to možné? Pojďme se nad tímto tvrzením zamyslet.

Budeme vycházet z filozofických a vědeckých perspektiv, které zpochybňují myšlenku svobodné vůle a tvrdí, že naše rozhodnutí a pocity jsou výsledkem předurčeného řetězce událostí a neurobiologických procesů.

1. Determinismus a neurověda: Moderní neurověda naznačuje, že naše rozhodnutí jsou výsledkem předchozích neuronálních stavitů a vnějších vlivů, které nemusíme plně ovládat. Když někdo tvrdí, že můžeme přepisovat dráhy v našem mozku a pracovat na naší spokojenosti, deterministický pohled může argumentovat, že i schopnost a vůle k tomu, abychom se takto chovali, je podmíněna našimi genetickými predispozicemi a životními zkušenostmi, které nejsou plně v naší kontrole.

2. Iluze vědomého rozhodování: Experimenty, jako jsou ty, které provedl Benjamin Libet, ukázaly, že naše mozky generují "readiness potential", signál pro akci, ještě předtím, než si uvědomíme vědomé rozhodnutí konat. To by mohlo naznačovat, že když si někdo myslí, že se rozhoduje být spokojený nebo nespokojený, je toto "rozhodnutí" ve skutečnosti předurčené podvědomými procesy.

3. Předchozí zkušenosti a sociální kondicionace: Lidé, kteří jsou nespokojení, možná nejsou schopni jednoduše změnit svůj názor kvůli hluboce zakořeněným vzorcům myšlení, které byly utvářeny celý život. Sociální a kulturní faktory, výchova, traumata a zkušenosti z minulosti mohou mít silný dopad na to, jak vidíme svět a jak hodnotíme naše životní situace.

4. Filozofický pesimismus: Filozofové jako Arthur Schopenhauer a další pesimisté by tvrdili, že lidská touha a neustálé chtění jsou základní charakteristikou naší existence, a proto nespokojenost je nevyhnutelným výsledkem lidského stavu. Z tohoto pohledu není otázka, zda chceme být spokojení nebo nespokojení, ale spíše, že jsme programováni touhou, která nám zabrání dosáhnout trvalé spokojenosti.

5. Voluntarismus versus determinismus: Zatímco tvrzení které rozebíráme předpokládá, že máme možnost zvolit si spokojený životní postoj, kritika by mohla argumentovat, že i naše touha a schopnost "zvolit" jsou ovlivněny faktory mimo naši kontrolu. Někdo by mohl chtít být spokojený, ale nemít prostředky nebo psychologickou schopnost toho dosáhnout.

Z těchto bodů vyplývá, že myšlenka, že jedinci si mohou jednoduše "zvolit" být spokojení a změnit svůj myšlenkový proces, je možná příliš zjednodušená a ignoruje hlubší a komplexnější síly, které ovlivňují naše chování a emoce.

V případě zájmu dokonce můžeme přidat argument o absenci svobodné vůle tím, že přidáme hlubší, filozofickou dimenzi do naší diskuse.

Z tohoto pohledu nejenže naše rozhodnutí nejsou svobodná kvůli deterministickým faktorům, ale "já", které se domníváme, že rozhoduje, považujeme za iluzi.

V mnoha duchovních tradicích, včetně buddhismu a některých škol hinduismu, je "ego" považováno za falešnou identitu, začarovaný kruh myšlenek a vnímání, které nás odděluje od pravé povahy reality a pravého sebeúvědomění. Ego je vnímáno jako konstrukt, který tvoříme skrze naše myšlenky, pocity a připoutání k osobní identitě, a který nás nutí cítit se odděleně od ostatních a od světa.

Podle této perspektivy, když tvrdíme že "musíme bojovat o naši spokojenost", předpokládá existenci pevného "já", které může tento boj vést. Nicméně, pokud je "já" jenom soubor proměnlivých psychologických stavů a sociálních rolí, pak vlastní rozhodnutí o spokojenosti nemohou být považována za akty svobodné vůle jednotlivé nezávislé entity. Spíše by se jednalo o výsledky složitých interakcí myšlenek, pocitů a vnějších podmínek, které jsou interpretovány iluzorním "egem".

Tato perspektiva by dále podpořila argument, že nespokojenost a touha po zlepšení je nejen výsledek evolučního a sociálního programování, ale i hlubšího nepochopení naší pravé povahy. Při rozpoznání "ega" jako iluze můžeme dospět k závěru, že místo snažení dosáhnout spokojenosti prostřednictvím změny vnějších okolností nebo vnitřních myšlenkových procesů, bychom se měli možná pokusit překročit hranice vlastní identity a hledat klid v přijetí naší základní propojenosti s okolním světem.