Iluze lepšího rozhodnutí: Děláme vždy to nejlepší, čeho jsme schopni?

Úvod: Past hypotetických alternativ

Kolik času trávíme přemýšlením nad tím, co mohlo být? Jak často se vracíme k rozhodnutím svých rodičů, partnerů nebo sebe sama a říkáme si: "Kdyby tehdy udělali jiné rozhodnutí, všechno mohlo být lepší." Tyto myšlenky nás zavádějí do světa hypotetických alternativ, které existují pouze v naší představivosti - a přesto jim přikládáme takovou váhu, že kvůli nim prožíváme skutečný smutek, hněv nebo lítost.

Vina rodičů a iluze lepší volby

Dlouho jsem obviňoval své rodiče. Kdyby se více snažili, kdyby mě více nutili k učení, mohl jsem mít dnes lepší život. Tato myšlenka se ve mně usadila jako pravda. Až jednoho dne přišel vhled, který změnil můj pohled: oni skutečně dělali to nejlepší, čeho byli schopni.

Není to tak, že by moji rodiče mohli udělat lepší rozhodnutí, kdyby jen chtěli. Ve skutečnosti každý člověk v daném okamžiku, s danou osobní historií, znalostmi, emocionálním stavem a kognitivními schopnostmi činí to rozhodnutí, které se mu jeví jako nejlepší možné. Pokud by dokázal vidět lepší možnost, zvolil by ji.

Nikdo nechce být záměrně horší

Představa, že lidé záměrně volí horší cestu, odporuje základní lidské přirozenosti. Kdo by chtěl být záměrně méně dobrým rodičem, partnerem nebo přítelem? Kdo by si řekl: "Vím, jak být lepším člověkem, ale rozhoduji se jím nebýt"?

I v případech, které se nám jeví jako záměrné zlo, lze při hlubším pohledu často objevit, že člověk jednal způsobem, který mu v dané chvíli, z jeho úhlu pohledu a s jeho omezeními, připadal jako jediný možný nebo nejlepší dostupný.

Zkušenost jako předpoklad lepšího rozhodnutí

Lepší rozhodnutí můžeme udělat až poté, co máme zkušenost, která nás k tomu přivede. Každá nová zkušenost mění naši perspektivu, přeskupuje naše priority a otevírá dveře k volbám, které jsme dříve neviděli nebo nebyli schopni učinit.

Když rodič křičí na dítě, možná to dělá proto, že sám nezažil jiný model výchovy. Teprve když vidí jiné rodiče používat efektivnější přístupy nebo když pochopí dopad svého chování, může změnit svůj přístup. Nejde o to, že by dříve nechtěl být dobrým rodičem - neměl nástroje nebo vhled potřebný k tomu, aby jím byl lepším způsobem.

Prediktivní mysl a iluze alternativní historie

Naše mysl neustále předpovídá budoucnost, ale také konstruuje alternativní minulosti. Vytváříme si představy o tom, "co by bylo, kdyby" - kdyby se naši rodiče chovali jinak, kdyby naše životní rozhodnutí byla odlišná, kdyby náhoda zasáhla jiným směrem.

Tyto predikce jsou však často naivně optimistické. Předpokládáme, že alternativní scénář by vedl k lepšímu výsledku, aniž bychom zvážili všechny nepředvídatelné důsledky a komplexní interakce, které by taková změna vyvolala. Trápíme se tím, že se naše imaginární, idealizované scénáře nestaly skutečností, ačkoli by ve skutečnosti mohly vést k výsledkům zcela jiným, než si představujeme.

Determinismus versus svobodná vůle

Tato úvaha nás přivádí k hlubší filozofické otázce: Do jaké míry jsme skutečně pány svých rozhodnutí? Pokud v každém okamžiku děláme to nejlepší, čeho jsme schopni, a lepší rozhodnutí je možné jen díky novým zkušenostem nebo vhledům, jak svobodná je naše vůle?

Možná je naše svoboda omezenější, než si myslíme. Jsme omezeni svou biologií, výchovou, kulturním kontextem, osobními zkušenostmi a kognitivními schopnostmi. To neznamená, že nemáme žádnou svobodu, ale spíše že naše volby vždy existují v rámci určitých omezení - a v rámci těchto omezení skutečně děláme to nejlepší, co dokážeme.

Soucit k sobě i druhým

Pochopení, že každý - včetně nás samotných - dělá v daném okamžiku to nejlepší, čeho je schopen, může vést k hlubokému soucitu. Místo abychom obviňovali rodiče, partnery nebo sebe sama za minulá rozhodnutí, můžeme uznat omezení, v nichž tato rozhodnutí vznikala.

To neznamená rezignaci na změnu nebo odpovědnost. Naopak, tento pohled nám umožňuje vidět jasněji, bez zkreslení hněvem nebo lítostí, a zaměřit se na to, co můžeme změnit nyní a v budoucnosti.

Osvobození od "co by bylo, kdyby"

Když přijmeme, že minulá rozhodnutí byla nejlepší možná v daném kontextu, můžeme se osvobodit od nekonečného přemítání o tom, "co by bylo, kdyby". Namísto toho se můžeme soustředit na přítomnost a budoucnost - na získávání nových zkušeností a vhledů, které nám umožní činit lepší rozhodnutí.

Nemůžeme změnit minulost ani alternativní historii, která existuje jen v naší představivosti. Můžeme však změnit svůj vztah k minulosti a způsob, jakým o ní přemýšlíme. A to může změnit vše.

Závěr: Za hranice viny k přijetí a růstu

Když nahradíme obviňování pochopením, že každý dělá to nejlepší, co v danou chvíli dokáže, otevírá se nám cesta k hlubšímu přijetí sebe sama i druhých. Toto přijetí není rezignací, ale výchozím bodem pro autentický růst.

Namísto trápení se tím, co mohlo být, se můžeme zaměřit na to, co může být. Namísto očekávání dokonalosti od sebe a druhých můžeme uznávat omezení lidské zkušenosti a zároveň se snažit tato omezení překonávat prostřednictvím nových zkušeností, vhledů a učení.

V tomto světle se i naše představa o osobním rozvoji mění. Nejde o to stát se někým "lepším" ve smyslu překonání našeho "horšího" já. Jde spíše o rozšiřování našich možností, obohacování naší perspektivy a prohlubování našeho pochopení - abychom v každém okamžiku mohli činit skutečně to nejlepší rozhodnutí, jehož jsme schopni.