1. Úvod: Blesk z čistého nebe v rozjetém soukolí
Může se úspěšný průmyslový obor s padesátimiliardovým obratem, který generuje miliardové zahraniční investice a z velké části se financuje sám, ocitnout ze dne na den v ohrožení? V českém audiovizuálním prostředí se přesně tento scénář stal realitou. Zatímco mezinárodní i domácí produkce vykazují rekordní čísla, z politických pater přišel nečekaný zásah.
Ministerstvo kultury pod vedením Oty Klempíře (Motoristé sobě) navrhlo plošné škrty v rozpočtu Státního fondu audiovize (SFA) s cílem snížit jeho rozpočtový rámec až o miliardu korun a zredukovat schválenou podporu pro rok 2027 o přibližně 400 milionů korun. Současně Poslanecká sněmovna v prvním čtení schválila zrušení koncesionářských poplatků. Tento postup vyvolal razantní odpor odborné veřejnosti. Pohled na ekonomické parametry a právní strukturu příjmů Státního fondu audiovize však odhaluje číselná fakta, která populistický politický narativ vyvracejí a ukazují, jak česká audiovize ve skutečnosti funguje.
2. Filmové pobídky nejsou dotace, ale vysoce zisková investice
V politické rétorice bývají filmové pobídky často mylně směšovány s nenávratnými dotacemi či přímými podpůrnými granty. Ekonomická analýza mezinárodní praxe i českých dat však ukazuje zcela opačný mechanismus: pobídky fungují jako vysoce efektivní investiční stimul, na kterém stát v konečném účtování přímo vydělává.
Abychom pochopili ekonomickou strukturu Státního fondu audiovize, je nutné rozlišovat jeho dva základní pilíře. Prvním jsou právě filmové pobídky (s roční alokací 1,6 miliardy korun), které slouží jako zpětná vratka části uznatelných nákladů pro velké zahraniční i domácí produkce. Druhým pilířem je selektivní podpora (pro rok 2027 naplánovaná na 787,5 milionu korun), jež financuje vývoj a výrobu českých filmů, dokumentů, animace či herního vývoje.
Sami filmaři na pobídkách ze státního rozpočtu parazitovat nemohou – systém podléhá přísnému auditu a peníze jsou vyplaceny až po zpětném doložení reálně utracených prostředků v tuzemské ekonomice.
Odborné kalkulace vykazují následující tvář investiční návratnosti:
Přímý výnos 6 % pro stát: Nad rámec vrátky zaplacené na pobídkách získá státní rozpočet zpět 6 procent čistého zisku přímo z daní z příjmů a odvodů.
50 % v multiplikaci: Dalších přibližně 50 procent objemu investic přitéká do české ekonomiky skrze multiplikační efekty – tedy zakázky pro navazující dodavatelské řetězce.
40 % rozpočtů míří mimo filmový sektor: Zahraniční štáby proinvestují 40 procent svých rozpočtů v nefilmových oborech. Jde o ubytovací služby, stravování, stavební profese, dopravu nebo nájmy. Například týdenní pronájem historického objektu pro zahraniční sérii přináší vlastníkům či obcím běžně 300 tisíc korun.
„Stát dostává víc, než dal. Daňový poplatník může být v klidu.“ — Petr Jákl
3. Český film z velké části financují zahraniční giganti jako Netflix a HBO
Přesvědčení, že česká kinematografie a audiovizuální tvorba žijí z daní tuzemských poplatníků, nezpovídá realitě. Současný model Státního fondu audiovize vykazuje vysokou míru samofinancování a minimální zátěž pro státní rozpočet.
Druhý pilíř fondu – zmíněná selektivní podpora (787,5 milionu korun na rok 2027) – je tvořen primárně z povinných audiovizuálních poplatků. Ty činí dvě procenta z výnosů kin, televizních vysílatelů a mezinárodních streamovacích platforem působících na českém trhu, mezi které patří Netflix, Disney+ nebo HBO.
Stát do celkového rámce selektivní podpory přispívá dorovnávací dotací, jež přesně odpovídá objemu vybraných poplatků – pro příští rok jde o přibližně 230 milionů korun. To je v celkovém objemu státních dotačních programů zanedbatelná částka, za kterou stát získává plně funkční a ekosystémově stabilní odvětví, v němž zahraniční komerční subjekty přímo spolufinancují rozvoj české kultury a vývoje nových médií.
4. Filmový průmysl má obrat přes 50 miliard – škrty ohrožují tisíce pracovních míst
Audiovizuální sektor představuje vysoce proexportní průmyslové odvětví. Celkový roční obrat audiovizuálního průmyslu v ČR přesahuje 50 miliard korun. Pokud se podíváme na samotnou filmovou výrobu, ta dosáhla tržeb 11 miliard korun, přičemž dominantní podíl přinesly přímo zahraniční produkce, které v Česku proinvestovaly 6,6 miliardy korun.
Plánované zkrácení rozpočtu o 400 milionů až 1 miliardu korun nepředstavuje kosmetickou úsporu na několika projektech. Vzhledem k provázanosti celého sektoru by redukce prostředků vedla k bankrotům postprodukčních studií, technických firem a ke ztrátě tisíců pracovních míst napříč navazujícími profesemi.
Proti zásahu ministra Klempíře se postavily nejvýznamnější osobnosti a instituce oboru – od Asociace producentů v audiovizi (předseda Vratislav Šlajer) přes děkana FAMU Davida Čeňka, prezidenta České filmové a televizní akademie Iva Mathého až po prezidenta Herecké asociace Ondřeje Kepku. Ve společném prohlášení varují před kolapsem:
„Konec filmových pobídek by znamenal ztrátu několika tisíc pracovních míst napříč všemi obory – nikoliv jen v audiovizi, bankrot filmových a postprodukčních studií a obrovskou mezinárodní ostudu.“
Vedle hospodářských škod navíc ministrem navrhovaný postup nararáží na tvrdý právní limity. Dotace určené pro Státní fond audiovize jsou definovány příslušnými koeficienty v audiovizuálním zákoně a představují mandatorní výdaj státu . Požadovaná redukce rozpočtu pod zákonné minimum je právně neuskutečnitelná bez předchozí novelizace zákona.
5. Filmy se netočí ze dne na den: Politická nestabilita ničí investice na roky dopředu
Specifikem audiovizuální výroby je její dlouhodobý cyklus. Vývoj, finanční restrukturalizace a samotná realizace celovečerního filmu nebo seriálové série trvá běžně 2 až 3 roky, u náročných projektů i déle. Globální studia a investoři vyžadují stabilní prostředí s předvídatelným víceletým výhledem.
V mezinárodním měřítku soupeří Česká republika o velké zakázky s evropskou konkurencí. Zatímco Česko nabízí filmové pobídky ve výši 25 %, sousední Slovensko poskytuje 33 % a vyšší procentuální vratky nabízejí i Polsko, Maďarsko či pobaltské státy. V prostředí, kde o alokaci miliardových rozpočtů rozhodují jednotky procent, je jakákoliv politická nestabilita smrtící. Přímým příkladem ohrožené mezinárodní investice je rozjetá realizace seriálové adaptace bestselleru Dana Browna Tajemství všech tajemství , jejíž financování stojí na garanci pobídkového systému.
Současná krize důvěryhodnosti je o to absurdnější, že stávající audiovizuální zákon byl schválen teprve před dvěma lety napříč celým politickým spektrem (včetně hlasů dnes vládnoucího hnutí ANO). Náhlé snahy o revizi schválených koncepcí bez odborných analýz destruují mezinárodní kredit Česka budovaný desítky let.
6. Umělá inteligence už drtí reklamu, u celovečerních filmů je zatím jen pomocníkem
Technologický posun v podobě generativní umělé inteligence zasahuje jednotlivé segmenty audiovize odlišně. V oblasti komerční reklamy je dopad AI agresivní: u krátkých reklamních spotů generovaný obsah reálně nahrazuje lidskou práci a komerční reklamní sektor odliv zakázek citelně poškozuje.
U hraného celovečerního filmu se naopak původní panika zautomatizování tvůrčí práce uklidnila. AI zde působí jako efektivní nástroj pro optimalizaci výroby – usnadňuje tvorbu vizuálních triků, přípravu pozadí scenérií a zrychluje postprodukční procesy.
Důvodem je rozpočtová i divácká náročnost hrané kinematografie. Čeští diváci v kinech dlouhodobě preferují tradiční autorské snímky a komedie – mezi nejúspěšnější tituly se vedle snímků Vyšehrad Dvje a Na plech zařadil i film Džob . Že hraná tvorba vyžaduje masivní lidský kapitál a dlouhodobé financování, dokazuje i připravovaný historický velkofilm Bojovník s rozpočtem přes 70 milionů korun a sedmiletou fází příprav. Autentický lidský zážitek, příběh a produkční komplexnost moderní AI nahradit nedokáže.
7. Závěr: Úspory na nesprávném místě a otázka pro budoucnost
Snaha redukovat nebo destabilizovat ekonomicky ziskový a ze zákona mandatorní systém Státního fondu audiovize pod záminkou „hledání úspor“ postrádá analytickou logiku. Jakékoliv nominální ušetření výdajů v rozpočtu na nadcházející rok přinese státu přímou ztrátu na daňových příjmech, odvodech a přílivu zahraničního kapitálu. Pokus o snižování podpory pod zákonnou mez bez předchozí změny legislativy navíc představuje hrubý zásah do právní jistoty podnikatelského prostředí.
Před českou správou věcí veřejných tak stojí zásadní ekonomická otázka: Může si stát dovolit hazardovat s odvětvím o padesátimiliardovém obratu a obětovat jeho mezinárodní konkurenceschopnost výměnou za krátkodobé politické body a rozpočtové škrtání bez znalosti reálných čísel?
